Just Friends... - Kapitola 8.

16. března 2018 v 8:00 | Linnie |  Just Friends...
Hi~
Doufám že jste měli lepší týden než já, protože na mě se to všechno trochu sype. Minulý pátek mi klekl telefon, v sobotu jsem si chystala věci na první závody v sezóně a když jsem si zkoušela moje závodní kimono, (které jsem si koupila minulý rok v září,) zjistila jsem, že ho mám sotva po kolena. (Pro ty co neví dělám karate.) Dál... s kámoškou jsme se přihlásili do jedné soutěže, v rámci projektu do kterého je zapojená naše škola, nic méně termín odevzdání prací je 30. 3. a mi začali teprve předevčírem a tak maličko nestíháme. Smějící se Jo a málem jsem zapomněla, že moji spolužáci se mě snaží zabít. (Neptejte se jak...) No já končím. Užijte si dílek a Adios~

BTW: Omlouvám se, že je to tak lame... Příště už to bude zajímavé. Mělo být už teď, ale jaksi se mi to tam nevešlo.



Jimin
Cestou jsme se celkem dobře bavili. Co chvíli jsme se něčemu smáli a já se konečně, po tom měsíci, dokázal v Jungkookově přítomnosti úplně uvolnit.

"Co si dáme k večeři?" zeptal jsem se, když jsme se blížili k centru. Kook si prstem poklepal na bradu v přemýšlivém gestu.

"Pizzu?" navrhl. S úsměvem jsem přikývl, že jsem se vůbec ptal, my dva jsme spolu většinou nic jiného nejedli. Naše cesta tedy vedla do naší oblíbené pizzerie.

"Tu co vždy?" šťouchl jsem do Kooka, který vypadal trochu duchem nepřítomný, když jsem zastavil na parkovišti.

"Ehm... cože?" oklepal se jako pes a upřel na mě své vykulené oči.
"Ptám se, jestli si dáš to co vždy," zopakoval jsem mu.
"Jo jasně," přikývl.

"Okej," vystoupil jsem a k mému menšímu překvapení, Jungkook vystoupil z auta taky a šel se mnou. Nadiktoval jsem obsluze naši objednávku a opřel se o malý pultík stojící v rohu místnosti, Kook se za mnou držel jako ocásek.

"Dlouho jsme tu nebyli," konstatoval jsem a pousmál se při vzpomínce na naši poslední návštěvu, kdy jsme se tu objevili asi v deset večer a nalití.

"To jo," přitakal Kook se smíchem. Do místnosti v tu chvíli vstoupil vysoký potetovaný kluk zřejmě o něco starší než my. Jakmile zahlédl Kooka, šibalsky se pousmál a sebevědomým krokem zamířil rovnou k nám. Už od pohledu mi bylo jasné, že z toho nevzejde nic dobrého.

"Ahoj kotě," pronesl směrem k Jungkookovi se slizkým úsměvem. Kook mu věnoval dost zvláštní pohled.

Jungkook
Bavil jsem se s Jiminem, když k nám přistoupil vysoký potetovaný kluk, jehož pohled byl připoutaný s děsivým úsměvem na mém těle.

"Ahoj kotě," řekl směrem ke mně. V tu chvíli se mi vybavila zapomenutá vzpomínka na tu noc před tím, než mě navštívil Jimin a jeho nenechavé rty. Poznal jsem ho a také jsem si vzpomněl na ten vzkaz, který jsem našel ráno potom v kapse.

"Neříkej mi kotě," pronesl jsem s vystrčenou bradou a snažil se působit sebevědomě. Namjoon se jen ušklíbl.

"Tohle už jsem slyšel, něco jiného pro mě nemáš?"

Než jsem stihl otevřít pusu, obrátil se k Jiminovi.

"Tu budeš určitě Jimin," usmál se na něho takovým zvláštním vědoucným úsměvem.
"A ty jsi?" pozvedl Jimin jedno obočí a věnoval mi pohled alá 'Kdo to sakra je?'.

"Jsem Namjoon, tady s Koťátkem jsme staří známý," zakřenil se a pak se naklonil ke mně.

"Musím uznat, že vkus máš dobrý," pošeptal mi. Pak se odtáhl a se slovy,: "Tak zatím," nás opustil.

Jimin za ním chvíli zíral než se otočil na mě.
"Tak tohle mi musíš pořádně vysvětlit kamaráde," věnoval mi nesmlouvavý pohled. Jen jsem tiše zmučeně zakňučel, ale přikývl jsem, co jiného mi zbývalo. Ovšem opravdu jsem neměl tušení co mu na tohle mám jako říct, když já sám to nechápal. Ani jsem neměl moc času na přemýšlení, protože během chvíle jsme z pizzerie odcházeli.

Cestou k autubylo ticho. Jimin vypadal trochu vykolejený a já tak nějak nevěděl co říct. Nasedli jsme do auta a Jimin se na mě díval s pozdviženým obočím.

"Co?" vyhrkl jsem.

"Co co? Kdo to kruci byl?"

"Jó tohle, no..." protáhl jsem a podrbal na zátylku.
"Potkal jsem ho asi před měsícem v klubu, úplně jsem na něho zapomněl, ale on si mě očividně pamatuje dost dobře," pokrčil jsem rameny.

"A jak to, že mě znal jménem?" opáčil se Jimin. Trochu jsem se uchechtl.
"Popravdě nemám tušení, z toho večera si moc nepamatuju, vlastně ani nevím jak jsem se ten den dostal domů."

Jimin na mě chvíli zaraženě hleděl, pak zavrtěl hlavou a začal se smát. Teď jsem nasadil nechápavý výraz já.

"Jsi neuvěřitelnej, víš to," řekl se mezi smíchem, když se trochu uklidnil, nastartoval auto a vyjel z parkoviště.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 16. března 2018 v 23:09 | Reagovat

To to teda moc nevysvětlil, když si nic nepamatuje. A tak Jimin je celkem spokojený s odpovědí, tak nač se v tom dál pitvat, že?
Jinak to byl hezký díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama