Leave me alone- díl 3.

29. března 2016 v 20:16 | Shadow |  Leave me alone
Zdravím, jak se máte? Já celkem fajn, až na to, že s psaním na tom zrovna nejsem dvakrát nejlíp. -_- Vážně to je na ... (však vy víte na co) Zrovna teď jsem dopsala slohovku a... je to fraška. Za posledních pár týdnů se toho hodně událo. Například od minulého úterý jsem na práškách proti bolesti. (Koho by to zajímalo, spadla jsem z koně a mám něco s nohou. Přežila jsem s tím karatistické soustředění a závody.) Taky poslední dobou mám dost špatné známky a vůbec se mi v ničem nedaří a tak... přemýšlím, že přestanu psát, stejně moje povídky nikdo nečte. Myslím že dopíšu tuhle kapitolovku (jestli vůbec) a končím. Možná ještě změním názor, ale nevím. Tak užijte si tenhle díl.



Yoongi:
Došel jsem s Jiminem v náručí k sobě domů, kde jsem ho položil na gauč. V pokoji mám nehorázný bordel a i pár zbraní a nechtěl jsem ho vyděsit. I přes to, co mu ti kreténi udělali, vypadal roztomile a drsně zároveň. Odešel jsem do koupelny pro lékárničku. Když jsem se vrátil seděl na gauči a zmateně se rozhlížel kolem. Jakmile si mě všiml, zahlédl jsem v jeho obličeji strach. Podvědomě jsem se ušklíbl, mohlo mě napadnout, že ho přede mnou varovali. Pomalu jsem se k němu vydal. Stále mě trochu nedůvěřivě pozoroval.

"Kde to jsem?" zašeptal po chvíli, co jsem si k němu přisedl a začal jsem v lékárničce hledat dezinfekci.

"U mě doma," odpověděl jsem mu stroze, ani jsem se na něj nepodíval. Než se stihl zeptat na cokoliv dalšího, promluvil jsem na něj znovu.
"Potom ti to vysvětlím Jiminie, nejdřív ti ale ošetřím ten ret," hned potom co jsem to odřekl jsem se zarazil.

*Vážně jsem mu řekl Jiminie? Co to se mnou kurva je?*

Jimin na mě koukal jak tele na nový vrata a párkrát naprázdno zaklapl pusu. Rukou si přejel po spodním rtu a trochu sykl bolestí, když narazil na roztržené místo. Trochu jsem se pousmál nad tím, jak na mě koukal, když jsem ruku s vatou napuštěnou dezinfekcí přiblížil k jeho rtu. Otíral jsem jeho ret a nevím proč jsem se u toho usmíval jak debil. Jimin na mě trochu nechápavě koukal a vypadal děsně roztomile. Beze slova jsem se zvedl, odnesl lékárničku zpět do koupelny a vatu jsem hodil do koše. Opět jsem se vrátil za Jiminem. Zůstal jsem stát ve dveřích jak opařený, když jsem spatřil Mina sedícího u starého klavíru, jak hraje melodii skladby, kterou bych poznal kdekoliv. Když si začal potichu pobrukovat, myslel jsem že asi sním. Slyšel jsem ji jen jednou v životě, a to když vyšetřovali smrt mých rodičů. Zabili se při autonehodě a v rádiu bylo CD s touhle písní. Stál jsem tam dokud Jimin nedohrál, pořád jsem ale nebyl schopen slova a civěl na něj s otevřenou pusou.

"Ah... T-ty jsi to slyšel?" zajíkl se trochu, když se otočil. Beze slova jsem přikývl a pár kroky se dostal až k němu.
"Odkud ji znáš?" zeptal jsem se ho, hlas se mi trochu třásl.

"Naučil mě ji táta, než umřel," řekl trochu posmutněle a já se zarazil.
*Ok, to jsem asi trochu posral,* soucitně jsem se na něj podíval. Víc než dobře vím jaké to je, přijít o někoho blízkého. Sedl sem si vedle něj a zadíval se mu do očí. Jimin po pár sekundách uhnul pohledem a trochu zčervenal.

"Zahraješ mi něco?" zeptal jsem se ho najednou, ani vlastně nevím proč. Jimin po chvilce jemně přikývl. Když začal hrát, naskočila mi po celém těle husí kůže. Fascinovaně jsem sledoval jeho hbité prsty na klávesách. Když dozněly poslední tóny, otočil se zpět na mě.

"Co?" vyhrkl, když už jsem na něj zíral dobrých pět minut a pořád jsem nebyl schopen slova.
"Promiň, já jen... že hraješ vážně úžasně," konečně jsem se donutil od něj odtrhnout pohled.

Jimin:
Probudil jsem se a zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe.

*Poslední co si pamatuju je školní chodba a to, že mě Yoongi zachránil před Aronem. Tak počkat... Yoongi mě zachránil?* myšlenky se mi hlavou míhali jedna přes druhou. Stále jsem se rozhlížel po pokoji, když jsem zahlédl Yoongiho stojícího ve dveřích. Měl jsem trochu strach, ve škole jsem toho o něm hodně slyšel, jenže jsem tomu v hloubi duše nějak nevěřil. Yoongi si beze slova sedl vedle mě a začal se přehrabovat ve větší krabičce, kterou jsem shledal lékárničkou.

"Kde to jsem?" zašeptal jsem po chvíli, to ticho mezi námi bylo takové divné.

"U mě doma," odpověděl mi. Už jsem měl na jazyku další otázku, když na mě promluvil znovu.

"Potom ti to vysvětlím Jiminie. Nejdřív ti ale ošetřím ten ret," trochu jsem se pozastavil nad tím oslovením ale nijak jsem to neřešil. Rukou jsem si přejel po rtu, docela to bolelo, ale víc mě bolela podlitina na boku. Trochu jsem se lekl, když ke mě natáhl ruku. Jemně mi otřel roztržený ret a usmíval se u to ho jak sluníčko na hnůj. Nechápal jsem co je na tom vtipného, pekelně to štípalo, ale nedal jsem to na sobě znát. Když byl hotov, nic neřekl popadl věci, které předtím přinesl a odešel. Rozhlédl jsem se po pokoji a zaujal mě klavír, stojící v rohu místnosti. Sedl jsem si k němu, a přejel prsty po klávesách, byl hodně zaprášený. Začal jsem hrát jednu písničku, kterou mi táta zpíval, když jsem byl malý. Zavřel jsem oči a nechal jsem se unášet tóny, které jsem hrál. Vždycky jsem tohle miloval, ani jsem skoro nepostřehl, že jsem si začal zpívat. Dohrál jsem a otočil jsem se.

"Ah... T-ty jsi to slyšel?" vykoktal jsem. Yoongi přikývl, udělal pár kroků a zastavil se vedle mě.
"Odkud ji znáš?" zeptal se. Jeho hlas zněl trochu zlomeně.

"Naučil mě ji táta, než umřel," odpověděl jsem mu, nechtěl jsem o tom mluvit pořád to bolelo. Yoongi se posadil vedle mě a díval se mi do očí. Po chvilce jsem uhnul, cítil jsem jak se mi do tváří hrne krev.

"Zahraješ mi něco?" Tou otázkou mě trochu zaskočil, ale nebyl jsem proti. Doma
klavír nemám, dost mi to chybí. Trochu jsem přikývl a začal jsem znovu hrát. Skončil jsem a otočil se zpět na něj. Když na mě asi pět minut zíral, už jsem to nevydržel.

"Co?" skoro jsem to vykřikl. Nemám rád, když na mě takhle někdo kouká.
"Promiň já jen... že hraješ vážně úžasně," svůj pohled zabodl do země a přísahal bych, že i zčervenal.

"Děkuju," pousmál jsem se, vypadal dost roztomile.
"Proč tě Aron... No ty víš co?" prolomil ticho po chvilce.
"Myslí si, že jsem teplej."
"Proč?" koukal na mě s pozvednutým obočím.
"Odmítl jsem Sohyun, když mě pozvala na kafe a on to viděl."
"Počkat, ty jsi odmítl jednu z nejhezčích holek ze školy, proč?" nevím proč, ale musel jsem se zasmát jeho výrazu.
"Odmítl jsem jí, protože mám zájem o někoho jiného," poslední slova jsem zašeptal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karis Karis | E-mail | Web | 30. března 2016 v 15:45 | Reagovat

Takže miláčku.
Jak je možné, že sis s tím nezašla k doktorovi? Sakra, jako kdybych to neříkala, huh! xD
Počkej, jestli tam nezajdeš, tak mě máš nasáčkovanou u sebe doma a dokopu tě tam!! A to jsem z nás dvou ta hodňoučká! :"D
Taky bych vážně nechtěla, abys s psaním skončila :( Tvoje povídky mám fakt ráda a i mě s tebou baví psát :3
Ještě si to pořádně rozmysli^^ :( přeci jen, je to tvé rozhodnutí, ne moje T.T
Taktéž doufám, že povídku dokončíš, nebo sedám na koště a jedu tě něčím jebnout po hlavě xDDD
A konečně k povídce...xD
Tenhle díl je jeden z mých oblíbených T3T Strašně sladký, jak tam Jiminnie hraje a Yoongi poslouchá :3 Jak ráda bych byla na Yoongiho místě T3T :D
Těším se na další díl! :3 Luv ya <3

2 dadainka dadainka | Web | 30. března 2016 v 22:31 | Reagovat

Skvěle napsaný.

3 Jaera Jaera | Web | 10. května 2016 v 9:41 | Reagovat

Haha... takže zájem o někoho jiného jo? A že vím, o koho? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama