Doteky anděla-kapitola 4.

23. září 2015 v 13:00 | Shadow |  Doteky anděla
Čauky. Je tu další díl doteků. Musím se pochválit, protože to co jsem napsala za minulí týden už trochu dává smysl. Jinak dnes začíná mé asi nejoblíbenější roční období, tak jest podzim.Tak si užijte první podzimní díl.

Věnování: tenhle díl chci věnovat Karis protože její komentáře (u kterých pokaždé chcípám smíchy) mi vždy zvednou náladu. A nutí mě psát dál.


Vypráví Jimin:

O dvě hodiny později jsme seděli v nemocnici a čekali na výsledky vyšetření. Kook měl pravdu, měli u mě podezření na lehký otřes mozku.

"Kooku, asi tě sežeru."

(*Da fuck, Shadow? To bude asi tím, že já běžně žeru lidi, co jsou se mnou u doktora. xD)

"Proč?" podíval se na mě nechápavě, nevypadal že by byl ve své kůži, asi neměl rád nemocnice stejně jako já.

"Sedíme tu už hodinu a pořád víme úplný hovno," ve chvíli kdy jsem to dořekl, mě zavolala sestra do ordinace. Když jsem vešel, zavřela za mnou dveře a povzbudivě sena mě usmála. Posadil jsem se a koukl jsem na doktora, který seděl za stolem a psal něco do počítače.

"Takže, vy jste Park Jimin, je tomu tak?" řekl po chvíli, aniž by se na mě podíval.

"Ano, to sedí. Doufám, že pro mě máte dobré zprávy," odpověděl jsem mu s obavou v hlase.

"Bohužel vás asi nepotěším. Naše podezření se potvrdilo, máte lehký otřes mozku," tentokrát už zvedl zrak od počítače a podíval se na mě.

"A-ale nebudu tu muset z-zůstat že ne?" zděsil jsem se, potom co mi udělal Yoongi jsem nenáviděl nemocnice.

"No, nebudete tu muset zůstat v případě, že by byl někdo ochoten si vás převzít do domácí péče. Víte o někom takovém?" teď už se do počítače ani nepodíval, místo toho vytáhl z šuplíku mou složku.

"No..." nemohl jsem pokračovat protože mi skočil do řeči.

"Tady se píše, že jste na internátu. Takže nežijete s rodiči? Potom si vás tu, ale musíme nechat."

"S rodiči sice nežiji, ale jsem dospělí a mám kamaráda, který se o mě postará," zařval jsem na něj a vyskočil ze židle. Vzápětí jsem se ale skácel zpět, protože jsem ztratil rovnováhu a nesnesitelně mě bolela hlava. Rychle ke mně přiskočila sestra a donutila mě spolknout nějaké prášky.

"Můžete nám tedy dát číslo na svého přítele, abychom mu mohli zavolat," zeptala se sestra po chvíli.

"Je tu se mnou, čeká na venku."

"Tím lépe, jak se jmenuje zavolám ho."

"Jeon Jungkook," odpověděl jsem jí a trochu jsem se napřímil, protože bolest začala odeznívat, ty prášky byly asi hodně silné. Sestra na chvíli odešla, potom se vrátila s Kookem v patách. Když Kookie vcházel do dveří hodil po mě starostlivý pohled. V tu chvíli jsem nějak nevěřil, že je mladší než já. Doktor mu pokynul, aby se posadil. Kook si tedy sedl vedle mě a chytil mě za ruku. Chvíli jsem na něj nechápavě koukal, pak jsem stočil pohled k doktorovi, který vypadal že sebou sekne. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Za chvíli se probral a poslal mě za sestrou do vedlejší místnosti. Sestra mi dala léky a vysvětlila mi, kdy je mám brát. Potom jsem ještě podepsal papír o propuštění a šel čekat na Kooka na chodbu. Čekal jsem asi 5 minut, potom vyšel Kook z ordinace. Přišel ke mně, chytil mě za zápěstí a táhl mě ven z nemocnice. Klopýtal jsem za ním celou cestu až domů, protože pokaždé, když jsem se mu pokusil vysmeknout, stisk jeho ruky ještě zesílil. Když mě vtáhl do našeho pokoje a zavřel dveře, tak mě konečně pustil. Promnul jsem si zápěstí.

"Co to do tebe sakra vjelo," zařval jsem ne něj a následně se sesunul k zemi. Kookie ke mně přiskočil a pomohl mi do postele.


Vypráví Jungkook:

Seděl jsem v nemocnici a pohledem jsem hypnotizoval dveře, ve kterých před malou chvílí zmizel Jimin. Už jsem chtěl být pryč, nenávidím nemocnice. Najednou se dveře otevřeli a já vylítl na nohy. Potom jsem se ale zarazil,když mě sestra zavolala dovnitř. Šel sem tedy za ní. Doktor mi pokynul, abych se posadil. Sedl jsem si tedy vedle Jimina a instinktivně ho chytil za ruku, jako to dělávala moje máma, když byl otec v nemocnici. Jimin na mě chvíli nechápavě koukal, pak se otočil na doktora a letmo se usmál. Chtěl jsem vědět co je tak strašně vtipného, že se tomu směje i v nemocnici. Otočil jsem se tedy také a vzápětí jsem měl co dělat, abych nevybuchl smíchy,když mi padl pohled na doktora, který byl, jak jsem typoval podle jeho výrazu, homofob. Po té si asi uvědomil jak se tváří, tak zase nasadil svůj "pracovní" výraz a poslal Jimina za sestrou. Když Jimin odešel, doktor se na mě chvíli díval, jakoby chtěl něco říct, ale vždy si to na poslední chvíli rozmyslel, nakonec ode mě odvrátil pohled a jen tak jakoby mimochodem se zeptal: "Vy, máte k Panu Parkovi nějaký hlubší vztah?"

"Ne, jsme jen přátelé a spolubydlící," odsekl jsem a přitom vlastně i trochu zalhal v tom že jsme s Jiminem přátelé, přeci jen se neznáme skoro ani den. Ale co jsem měl dělat? Pochybuji o tom, že kdybych mu řekl, že ho vlastně ani neznám povolil by mi ho odtud odvést. A přeci jen jsem mu slíbil, že ho tu nenechám a já sliby plním.

"Hmm... dobrá tedy. Takže, pan Park má lehký otřes mozku, jak jste správně diagnostikoval. Teď by měl být týden v co největším klidu, nejlépe by bylo kdyby nikam nechodil, jen kdyby to bylo nezbytně nutné. Dostane prášky, které musí pravidelně brát, a příští týden by se měl dostavit na kontrolu."

"Jistě, ještě něco?"

"Tady je pro něj omluvení ze školy a vy si to budete muset také nějak zařídit, protože ho nesmíte nechat tak dlouho o samotě, kdyby náhodou zase omdlel nebo tak něco. A ještě mi to tady podepište," doktor mi podal pár papírů, které mezitím přinesla sestra a tužku, potom se začal přehrabovat v šuplíku. Papíry s tužkou jsem mu vrátil a nechal si lékařskou zprávu kvůli Jiminovu omluvení ze školy.

"A kdyby byl nějaký problém tak zavolejte," s těmi to slovy mi podával vizitku, kterou mezitím co jsem se zabýval papíry, vytáhl ze šuplíku.

"Dobře, je to vše pospícháme?" zeptal jsem se po chvíli, kdy jsme na sebe jen tak koukali a mě začal být jeho pohled nepříjemný.

"Ano, to je všecko jsem vám chtěl říct. Tak tedy nashledanou."

"Nashledanou," odpověděl jsem mu, nepříjemněji než jsem chtěl a vyrazil jsem z ordinace. Na nemocniční chodbě jsem chytil čekajícího Jimina za zápěstí a táhl ho domů. Když jsem zavřel dveře do našeho pokoje, pustil jsem ho.

Promnul si zápěstí a zařval na mě: "Co to do tebe sakra vjelo?" a vzápětí se sesunul k zemi. Pomohl jsem mu do postele. Sedl jsem si vedle něj a tiše ho pozoroval.

"Kookie?" zašeptal po chvíli Jimin.

"Hmm... copak?" zeptal jsem se s jemným úsměvem na tváři. Byl jsem zvyklí na to, že mě tak někdo oslovoval, ale od něho to znělo jinak. Tak nějak... jak to říct něžněji.

"Proč... proč to děláš?" Jimin na mě koukal s výrazem zmučeného štěněte. Včera když jsem ho viděl poprvé i dnes ráno působil sebejistě, drsně, možná až arogantně, ale teď... teď se zdál být tak zranitelný.

"Co proč dělám?" nechápavě jsem ho pozoroval, ale po chvíli mi došlo co měl na mysli.

"Myslíš, proč se o tebe starám?" Jimin jen přikývl.

"Já ani nevím. Možná proto, že jsem tvůj spolubydlící, možná proto, že cítím že potřebuješ pomoc," odpověděl jsem mu.

"Ale, vždyť mě ani neznáš," namítal Jimin a posadil se vedle mě.

"A to snad vadí?" zase jsem na něj nechápavě zíral.

"No,to ne,ale...já to prostě nechápu. Je to divný, když se o mě takhle stará někdo kdo mě ani nezná."

"A co když tě chci poznat?" vypadlo ze mě.

"Nevím, je to prostě divný, když se o mě v dobrém slova smyslu zajímá někdo jiný než moji kamarádi z mé staré školy." řekl Jimin smutně a odvrátil hlavu na druhou stranu.



Rychlé info: Lidičky mám trauma. Včera jsem začala psát oneshot, jenže je zase na BTS (pár YoonSeok) a já mám dojem, že vás moje posedlost BTS přestává bavit. Takže pokud by byl o oneshot zájem, tak mi prosím napište najaký pár by jste to chtěli nebo jestli to mám nechat tak jak to píšu. Díky Shadow

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karis Karis | E-mail | Web | 24. září 2015 v 20:44 | Reagovat

Pro mne? Ooooo!! Děkuji mnohokrát :33
Panebože mě u tebe asi omejou nebo já nevím! Dneska jsem zrovna nad JiKook spazzovala ve škole a lidi se mě ptali, co jsem hulila. Celý den jsem byla mrtvá a pak najednou úplně spazz xD
Těm díl byl fakt povedený! Taky nesnáším nemocnice. Všechny ty injekce, smrad. Ble ble fujky fujky ><
Awhhh proč mi přijde, že Jimin má nějaká tajemství o kterém nevím, ale chci ho zkusit? Uh uh? Tell meeeee!!!  Co má Jimin za tajemství?  *-* protože já být Jimin číslo dva! :"D tak přeci musím znám tajemství své drahé jedničky :"D
Těším se na další díl <3 :3

2 Hatachi Hatachi | 24. září 2015 v 20:48 | Reagovat

Moc hezký díl...

3 Shadow Shadow | Web | 24. září 2015 v 21:25 | Reagovat

[1]:  Zase ty tvoje slohovky :D . Neboj časem se to všechno dozvíš.

4 Narbie Narbie | Web | 25. září 2015 v 9:58 | Reagovat

No..já osobně se bojím nemocnicí a z doktorů mám strach, takže být Jiminem, nejspíš sebou hned seknu.
Nicméně se mi díl líbil a těším se na další. ^^

A ohledně toho OneShotu. Pořád mám pocit, že se píše hlavně pro radost, ne? Tak nezjišťuj zájmy a piš dál. ;) Přeci jen jsou to tvé povídky a čtenáři ti do nich nemají co zasahovat.^^

5 Shadow Shadow | Web | 25. září 2015 v 13:48 | Reagovat

[4]: No to sice ano, ale zase na druhou stranu, když to zveřejním ale nikdo to nebude číst tak přeci nemá smysl  to pracně přepisovat o počítače.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama